Courses

Věcov - Když člověk vkročí do místnosti hostince ve Věcově na Žďársku, kde Daniela Linhartová pořádá dnes už pravidelný kurz v tkaní, předení a jiném zpracování vlny, připadá si jako ve starodávné kuchyni u prababičky nebo jako v pohádce. Dvě ženy sedí u kolovrátků a předou, další pracují u tkalcovských stavů. Jen ty přadleny nemají pověstné velké palce. "To je pověra, tak je to jen v pohádce," říká usměvavá Daniela Linhartová.

Žena, která se původně živila prací u finanční firmy, dnes pořádá kurzy pro lidi, kteří se chtějí naučit pracovat s vlnou. Sama se ke kolovrátku dostala poměrně nedávno a starobylému řemeslu úplně propadla. "Shodou náhod se mi dostal do rukou časopis, kde byla paní u kolovrátku. Měla jsem zájem o výrobek a zkoušela ji kontaktovat, to však tehdy nevyšlo, a tak jsem si řekla, že to zkusím sama," popisuje prvotní impuls Linhartová.

Když však před čtyřmi lety objevila na chalupě kolovrátek po babičce, o předení a tkaní nevěděla vůbec nic. Díky manželovi, jenž pracuje jako programátor, se přes internetovou konferenci zvanou spinlist zkontaktovala s lidmi z branže a s chovateli ovcí, a postupně nabrala zkušenosti. "Byla jsem tehdy překvapena, že se dnes kolovrátky vůbec vyrábějí. Myslela jsem, že je doma mají jen ti, kteří je zdědili po babičce," říká Linhartová. Protože ten její kolovrátek byl spíše muzejní kousek a spřádal jen len, dovezla si nový spolu s česačkou na vlnu ze zahraničí. "Původně to byla moje záliba, pak mě ale kamarádka přesvědčila, že lidem by se to určitě líbilo," vypráví podnikavá žena.

Založila proto firmu, zkontaktovala výrobce a dodavatele kolovrátků a tkalcovských stavů na Novém Zélandu a postupně se propracovala i k pořádání kurzů. "Někteří nevěří, že je za víkend možné naučit se příst. Ale je to jako s plaváním. Člověk to zkouší, ono to nejde a nejde a najednou to umí," vysvětluje. První kurz uspořádala loni v červnu. Po jednodenních workshopech v Praze začala organizovat vícedenní pobyty a azyl našla právě na farmě rodiny Kadeřávkových ve Věcově, jež má šlechtitelský chov ovcí.

Kurzů se účastní především ženy, kolovrátek však prý už přilákal i nejednoho muže. Ve Věcově se učí příst, tkát, barvit a plstit sedm žen. Snad všechny mají něco společného s chovem ovcí. "Když prodám vlnu, za kilo dostanu dvacet korun, střihači zaplatím padesát plus cesťák a ještě vlnu do výkupu musím dovézt. A skladovat vlnu na půdě je škoda, je to krásný materiál," říká Maruše Nová z Holenice v Českém ráji.

Stejné plány má o rok mladší Margita Hrubá z Oldříše u Poličky. "Nikdo to moc nedělá, lidi vlnu vyhazují. Já sice pracuji ve stavební firmě, ráda bych se ale živila zpracováním vlny," vysvětluje, zatímco kolem spokojeně vrčí kolovrátky. Laikovi připadá práce přadleny jednoduchá, umět z chuchvalce vlny spříst vlákno a k tomu ještě zkoordinovat ovládání pedálu a kola chce ale opravdu cvik.

Nejprve se přede na jednu cívku, pak na druhou a následuje skaní, kdy se nitky z těchto dvou cívek dají dohromady, přičemž kolečko se točí opačně. Tím se zabrání kroucení příze. Pak přadlena udělá přadýnko, které navine na klubíčko a už stačí jen plést...